Svátek má: Kateřina

Politika

Velikost textu:

Lenka Procházková: Přesýpací hodiny

Lenka Procházková: Přesýpací hodiny

Někteří z lidí, které podpis Mnichovské dohody zasáhl jako zemětřesení, jsou ještě mezi námi. A protože tu zradu prožili v dětství či v raném mládí, stala se jim měřítkem, píše v komentáři na facebooku Lenka Procházková..

Lenka Procházková
30. září 2020 - 09:01

Nám ostatním, ne pamětníkům, poskytl život už jinou stupnici kolektivně sdílených otřesů.

Výročí „Mnichova“ sice není zařazeno mezi významné dny v našem kalendáři, přesto zůstává nadčasovou připomínkou toho, že i stát, který si zvolil krédo PRAVDA VÍTĚZÍ, může být pokořen kapitulací před lží.
 
Čím víc se v čase od události vzdalujeme, tím víc utajovaných informací vyplouvá na povrch. Při hledání cenných dokumentů se nám však pletou pod nohy i bludné kameny. V záplavě nových knih fascinovaných Hitlerem a jeho skvadrou, aby se člověk  přehraboval v rukavicích a s lopatkou archeologa, než odhalí střípek, který stojí za prozkoumání. Takto jsem loni objevila knihu ruského autora Nikolaje Starikova „Kdo přinutil Hitlera napadnout Stalina.“ Je to nenápadně působící brožovaná publikace plná odkazů na zdroje citací. K četbě před usnutím ji však nedoporučuji, sny, které pak přicházejí, jsou děsivé.

Mnohým hledačům souvislostí však jistě stačí k pochopení mnichovského mementa stará dobrá četba z domácí knihovny. Jiní už jen s napětím sledují, zda si v ten černý den i ČT vzpomene, a jakou formou. Televize to ví a snaží se výročí zrežírovat tak, aby nikoho, tedy ani „přespolní“, příliš nepopudila. Což je těžký úkol.


Ani v době minulého režimu to však tehdejší státní televize neměla s výročím „Mnichova“ snadné. Na rozdíl od té dnešní sice mohla co hrdlo ráčí odsuzovat srabáctví Francie a věrolomnost Velké Británie, ale o hltavosti Polska (Těšínsko) a Maďarska (část Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny) cudně mlčela, aby nenarušila nové vřelé vztahy. Současná veřejnoprávní média jsou v ještě delikátnější situaci, neboť je ošemetné příliš rozebírat někdejší diktát v době, kdy Německo protektorsky vládne EU a diktuje nové požadavky a povinnosti k „Říši“ včetně přesunu lidí „vhodných“ pro  dosídlování „suverénních“ států.

Velká Británie a vlastně i Polsko a Maďarsko jsou sice momentálně na černé listině EU, ale prát ve veřejnoprávní televizi jejich „Mnichovem“ pokálené prádlo, je taky nevčasné. Protože kdo by pak přemýšlivým divákům zbyl pro jejich naději v budoucnost? Přece proboha ne zase to Rusko?! Naštěstí je tu ale černý den jednadvacátý srpen. Tehdy se sice invaze účastnily i čtyři další armády spřátelených zemí, ale není vhodné to takto detailně vnímat, když s těmi čtyřmi jsme dnes bratři v NATO. A spolu s nimi a dalšími členy Aliance svorně porušujeme článek 1., v němž se smluvní strany zavazují … urovnávat veškeré mezinárodní spory mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se  hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.

Bez ohledu na tento závazek jsme (v zastoupení zvolených politiků) souhlasili s napadením Jugoslávie i s předem avizovanými „vedlejšími“ ztrátami při bombardování, jakoby to byla země natolik vzdálená, že o ní a jejích lidech nevíme nic. Podporujeme mise lovců pokladů v Africe a jinde, kde jsme dřív (v době totality), budovali průmysl a nemocnice. Nebráníme (alespoň sankcemi)  rozpínavosti Turecka (protože je s námi v NATO) a nechráníme Řecko (přestože je s námi v NATO).  Stručně shrnuto, jsme zařazeni do bandy agresorů, kteří nás dopují  katechismem (solidarity, humanity a obrany lidských práv).  

Ďábel nás hnal a šli jsme jako ovce,
každý z nás znal, že zvěř se stane z lovce,
každý však šel a na chytrost měl štempl,
náš cíl se skvěl, jsi proti, tak jsi lempl!


Mnichovská zrada většině z našich předků odhodlání ani čest nevzala, jen jim zásadně změnila pohled na svět. To až dlouhodobé mravně devastující dozvuky toho někdejšího zemětřesení, které v kalendáři není zmíněno, postupně roztřásly nosné zdi kdysi stmelené vírou v to, že pravdy je nutné se držet za všech okolností. K čemu je potřebné biologické přežití národa, kterému je mazána paměť? Časem ztratí i vlastní půdu pod nohama a nakonec i vědomí své existence.  


Nebude jistoty, nebude smluv, nebude ničeho platného a bezpečného, pokud vědomí kteréhokoliv národa bude zkřivováno záměrnou lží. Za každou lží jde úklad a násilí; každá lež je útok na bezpečí světa. Nikdo nebude žít v míru ani za nejsilnější hradbou z oceli a betonu; okřídlená lež se vysměje všem vašim pevnostem. Zbavit svět lži je víc než odzbrojení". (Karel Čapek - Modlitba za pravdu - 25. září 1938)

(rp,prvnizpravy.cz,fb,foto:arch.)