Svátek má: Hanuš

Komentáře

Jan Campbell

analytik, publicista

Lepší je blízký soused než vzdálený bratr

Bible, Přísloví 27:10: Svého ani otcova přítele neopouštěj. Do domu svého bratra nechoď v nesnázích – lepší je blízký soused než bratr vzdálený!

Evangelium podle Matouše (6, 3 – 4): Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. Nebo slova - Co Bůh spojil, člověk nerozlučuje. Slyšel jsem je při nedávné návštěvě církevního svatebního obřadu organizovaného pro syna mého přítele.  

A po něm jsem obdržel možnost s přáteli vyměnit si několik slov a názor na téma proroctví Ozeáše (8, 7): Zaseli vítr, sklidí bouři. A první epištoly Sv. Petra (1, 2): Neboť všichni lidé jako tráva a všechna jejich krása jako květ trávy. Uschne tráva, květ opadne.  Znalost přísloví zaznamenaných v Bibli, zobecněných nebo z Bible odvozených, dodnes přetrvává. Přitom mne mj. napadlo, že důkaz o živosti epištoly představuje i píseň skupiny Chinaski: Až se dneska večer budu tvářit zas jak Karel Gott, budu zpívat vampam – tidapam, všechna sláva polní tráva, ale peníz přijde vhod.

Úvod pro zamyšlení

Připomínám Bibli, protože nad ní by se mohli zamyslet i ateisticky orientovaní slouhové a fiktivní politické elity EU a české kotliny, především když jim spadlo do klína předsednictví EU. Věřím, že při jeho převzetí v dešti si politici nevzpomněli na Bibli, na přísloví, na písničku - Spadl mi do klína z alba Náš příběh (Bojané), ani na pranostiku.

To málo osobních setkání v posledních letech, které si vynutilo dění ve světě, zvadlá láska fiktivních elit k domovině a demokracii ve stavu klinické smrti, se snažím kompenzovat: setkáními se starými známými a přáteli v sousedních zemích, kam nemusím létat, používáním přísloví v různých textech, které píši a v neposlední řadě i dvojslovím Souhlasu netřeba.

K dnešnímu příspěvku mě motivuje páteční návštěva výborného klavírního koncertu v Bad Muskau (překvapivě pro některé přítomné bez krátkého představení sólisty a skladeb a zasloužených květin) s následnou kvalitní večeří a sobotní návštěva v Großschönau, obohacená jazzovým koncertem, posezením s přáteli a známými v zahradě a krásným počasím. Obě zmíněné lokality se nacházejí v Sasku, tj. u sousedů. Kontaktní kancelář Svobodného státu Sasko v Praze se nachází v budově U Lužického semináře 13, 118 00 Praha 1.

Budova byla postavena v letech 1726-1728 ve stylu pozdního baroka a zachovala si v podstatě dodnes nezměněnou podobu. Lužický seminář byl založen jako konvikt pro římskokatolické studenty, kteří v protestantském Sasku nemohli získat teologické vzdělání. V semináři bydlel mj. Michał Hórnik (1833 – 1894) lužickosrbský duchovní, který se výrazně zasadil o lepší spolupráci mezi Srby a lužickosrbskou literaturu 19. století. Studoval na gymnáziu v Budyšíně, vystudoval katolickou teologii a slavistiku na Karlově univerzitě (1853 - 1856). Podílel se na překladu Nového Zákona do hornolužické srbštiny, psal i v češtině a napsal některá hesla Ottova slovníku naučného. Po něm byla pojmenována lužickosrbská knihovna (přízemí Lužického semináře, cca 10 tisíc svazků), o níž první písemná zmínka pochází z roku 1784.

Bad Muskau (hornolužickosrbsky Mužakow, česky Mužakov), je malé město v Horní Lužici (cca 3.500 obyvatel), v okrese Zhořelec (Görlitz). Leží na levém břehu řeky Nisy, která zde tvoří současnou hranici mezi SRN a Polskem. Zároveň leží i u hranice Saska s Braniborskem. Město je členem Euroregionu Nisa. Nejvýznamnější pamětihodností je Fürst-Pückler-Park. Jedná se o největší středoevropský park v anglickém stylu a figuruje na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Dvoutřetinová pravobřežní část připadla v roce 1945 Polsku. Dnes jsou obě části spojené mostem. Proto lze park považovat za jediný. Samostatnými významnými objekty v parku jsou zrekonstruovaný zámek, zničený ve 30 leté válce a naposledy i požárem, a arboretum (dendrologická zahrada) se zajímavou a s mystikou spojenou historií. Těm, kdo si přeje vědět více, a nemůže si dovolit návštěvu, je k dispozici Wikipedie.

Großschönau (v hornolužickém dialektu Grußschiene) je malá obec v okrese Zhořelec (Görlitz) v nejvýchodnější části spolkové země Sasko. Obec, ve které žije přibližně 5 300 obyvatel, leží na soutoku Mandavy a Lužničky, přímo na hranicích s Českou republikou, v těsném sousedství města Varnsdorf. Předpokládá se, že obec v těchto místech založili ve 12. století franští osadníci. První písemná zmínka o Großschönau je z roku 1352. Tehdy se obec nazývala Magnum Sonow a byla postavena na velké pěkné louce (Große schöne Aue).

Obec má věhlasnou tradici spojenou s textilní výrobou. Datuje se od druhé poloviny 17. století. V roce 1666 se bratři Friedrich a Christoph Langeovi z Großschönau vypravili do Holandska. Po vyučení tkaní damaškových textilií zavedli po návratu ve své obci jejich výrobu. V celé Evropě proslulé damaškové plátno - zejména ubrusy a prostírání pochází z Großschönau. Je doloženo, že v roce 1834 díky výrobě damašku byla zajištěna obživa pro cca 3800 místních obyvatel včetně rodinných příslušníků. V té době to představovalo tři čtvrtiny místní populace! Dnes v Großschönau existují dva závody na výrobu damašku a froté, sídlí zajímavé Německé muzeum damašku a froté a mj. neziskový spolek Patrons of the arts and sciences. Spolek, který organizoval obě zmíněné akce, založil autorův známý z dob práce pro EK a dnes přítel Dirk Besserer. Proč se zmiňuji o návštěvě, lokalitách a Bibli?

Kořeny evropské vzdělanosti jsou bezprostředně spjaty s antickou kulturou.

Celá západní a střední Evropa navázala v umění, náboženství, vědách, vzdělávacím systému a dalších oblastech na dědictví, které zanechala pozdní antika. Právě prostřednictvím latiny, která dnes prakticky se nevyučuje a nenabízí, snad kromě Evropské školy EK, byla bohatá kultura předávána dále. Na území Čech a Moravy kromě Šalamouna (kde Bible byla předkům známa z latinského překladu) a Markolta bylo dalším pramenem středověké lidové moudrosti čtení klasiků: Cicero, Boëtius, Publius Vergilius Maro, Publius Ovidius Naso atd. Pro čtenáře, kteří nevědí nebo si nevzpomínají, kdo byl Markolt připomínám, že to byl hrubý a ošklivý sedlák, jadrného a pronikavého vtipu. Rozprávky Markolta se Šalamounem byly často opisovány, překládány, zveršovány a byly dobře známy již počátkem XV. století.

Elitám připomínám, že vyčistit Augiášův chlév, představuje jedno z antických rčení, podobně jako Danajský dar, nebo Pandořina skříňka. Antická přísloví, jejichž překlad odpovídá českému ekvivalentu, a kterými se fiktivní moc řídí: Příklady učí (táhnou). Ruka ruku myje. S jídlem roste hlad. Přísloví, která fiktivní moc ráda ignoruje: Hlas lidu, hlas Boží. Bohové jsou pomalí soudcové, ale trestají jistě. Tak jako závan větru i světská pomíjí sláva. Mnohá přísloví, pořekadla, průpovídky, ale i obecné právní zásady, se stávají expresivními (Čumí jako bacil do lékárny), některé jsou vulgární (Má z prdele kliku), v jiných je užito neologismů (Má pomalý hardware). Určité modifikace frazeologismů, odrážejí soudobou situaci, nabývají na frekvenci, obsahují často aktualizační dovětky beze změny významu, s jeho změnou, nebo se změnou v úplný opak (Lež má dlouhé nohy, ale daleko neuteče. Sportem k trvalé invaliditě. Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek, pozítří je taky den.



Lepší je blízký soused než vzdálený bratr

V této části příspěvku se zmíním pouze o čtyřech osobnostech z mnoha dalších přítomných na koncertu v Bad Muskau a setkání v Großschönau. S nimi mě spojuje dlouholetý profesionální zájem, přesvědčení a hodnoty založené na tradici, zkušenosti a zákonech přírody a také hudba. Ta a zpěv jsou neoddělitelnou částí mého života, podobně jakou je slabost pro kvalitní kuchyni, respekt k empatii, rozumu a pokoře a skutečná femina. Jako vždy nestálá a měnlivá žena nutí mně k pozorování, srovnávání a vyhodnocování událostí v životě ve smyslu péče, kontroly rizik a možností spolupůsobit, když ne na zlepšení, tak alespoň na nezhoršení dění a jeho následků pro prostředí, ve kterém žijeme. Zmiňuji se o osobnostech, protože hrdinství nemáme do zásoby a hrdinové nikdy nejsou v oblibě, pokud to nejsou ti filmoví. V reálném životě vyvolají u protivníků pocit provinění, nenávisti a nebezpečí. I proto jsme tam, kde jsme:

Jsme ve vyostřené dějinné události, ve které jsme vedeni vlastním přesvědčením udělat to, co je správné, které ale se může jevit jako hloupé, protože ovlivnilo náš život a kariéru. To vše ale jen za předpokladu, že máme přesvědčení. Přesvědčení, které vychází z hodnot zakořeněných v tradici a zákonech přírody. Nehledě na pokrok, přesvědčení je tolik, jako v Praze šafránu.

Benyamin Nuss (1989) je německý klavírista a skladatel. Ve věku šesti let dostal syn trombonisty Ludwiga Nusse a synovec jazzového pianisty Huberta Nusse své první hodiny klavíru. Byl podporován Viktorem Langemannem, od roku 2004 studoval u koncertního pianisty Andreas Frölicha v Bonnu, a v roce 2006 přešel jako junior student k Ilji Schepsovi na hudební školu v Kolíně. Po maturitě pokračoval ve studiu klavíru a obdržel v roce 2015 magisterský titul s vyznamenáním v Cáchách. Úspěchy mu umožnily hrát 1. klavírní koncert Ludwiga van Beethovena (2005) pod vedením Hermanna Bäumera, otevřely dveře mj. do Kolínské filharmonie a v roce 2006 ke stipendiu Nadace Wernera Richarda- Dr. Carla Dörkena. Na podzim roku 2008 odehrál dvanáct koncertů jako sólista v cyklu Best of NRW. O rok později (2009) vystoupil s WDR Rundfunkorchester Köln, mj. na koncertě Symphonic Fantasies. Tématem byla videoherní hudba Square Enix. 25. září 2010 měl sólový koncert v kulturním centru Tuchfabrik v Trevíru. Bylo to poté, co 19. září 2010 Deutsche Grammophon vydala debutové album - Benyamin Nuss plays Uematsu. V něm interpretuje díla japonského skladatele videoher Nobuo Uematsu. S tímto albem cestoval po mnoha zemích. V Japonsku vystoupil i s Rhapsody in Blue a Klavírním koncertem Maurice Ravela. Další turné vedla do ČLR (2015) a USA (2016) a také k vystoupení (listopad 2016) s lipským gewandhausským orchestrem pod vedením Wayna Marshalla v zřídka hrané 2. symfonii pro klavír a orchestr Leonarda Bernsteina (Věk úzkosti). Benyamin je také kvalitní jazzový pianista. Dokázal to i během koncertu se svým otcem v Großschönau. Má vlastní jazzový kvartet Fries-Nuss Quartet a hraje v triu společně se svým otcem Ludwigem Nussem a baskytaristou Johnem Goldsbym. V roce 2017 poprvé představil své duo s hráčem na foukací harmoniku, producentem a skladatelem Konstantinem Reinfeldem, se kterým byl společně 13. října vyznamenán.

Eberhard Schneider (1941) je německý politolog a odborník na východní Evropu. Jeho odbornost vyrostla na třech akademických pracích: Dialektika v sub-duchovní říši? (Versuch einer kritischen Darstellung der materialistischen Dialektik nach dem gegenwärtigen Stand). Disertační práce: Jednota a opozice v sovětské filozofii. (Über das Hauptgesetz der materialistischen Dialektik), v češtině - O hlavním zákonu materialistické dialektiky. Habilitační práce: Die politische Funktionselite der DDR (Empirická studie o nomenklatuře SED). Za zmínku stojí to, co mne zaujalo během mé činnosti v SSSR, EU a RF:

Na jaře 1982, v důsledku své empirické studie sovětské elity předpověděl, že tehdejší šéf KGB Jurij Andropov nahradí generálního tajemníka KSSS Leonida Brežněva. To se stalo po jeho smrti v listopadu 1982. V lednu 1984 předpověděl, že relativně mladý Gorbačov bude Andropovovým nástupcem, ale po epizodě v ÚV KS SSSR a po mnohem starším K. Černěnko. V únoru 1984 zemřel Černěnko, Gorbačovovi se dostal k moci v březnu 1985.

Od roku 2000 do srpna 2006 pokračoval v politickém poradenství v Německém institutu pro mezinárodní politiku a bezpečnost (SWP), který je podřízen úřadu spolkového kancléře. Od roku 2004 je členem poradního sboru Střediska EU-Rusko v Bruselu. Od roku 2009 analyzuje ruskou domácí politiku pro členy Německo-ruského fóra. Od roku 2010 je odborníkem v Západovýchodním institutu a členem poradního sboru časopisu West-Ost-Report v Berlíně.

Alexander Rahr (1959) je německý konzultant, často označovaný za lobbistu Kremlu, historik východní Evropy a publicista. Narodil se jako syn ruského novináře a církevního historika německo-baltsko-skandinávského původu Gleba Rahra a Sofie, rozené Orechowa. Po emigraci Gleb Rahr vybudoval Ruskou pravoslavnou církev ve Frankfurtu nad Mohanem, mnoho let pracoval pro Rádio Svoboda v Mnichově a napsal knihu o Církvi v zajetí. V sovětských dobách měl úzké kontakty se Solženicynem.

Alexander, v letech 1977 až 1985, byl členem výzkumného projektu Sovětská elita federálního institutu BIOst. V letech 1982 až 1994 pracoval jako analytik pro Radio Liberty a Rand Corporation. 18 let pracoval pro Německou radu pro zahraniční vztahy (DGAP), byl programovým manažerem Centra Bertholda Beitze se zaměřením na Rusko, Ukrajinu, Bělorusko a Střední Asii až do začátku podnikání v květnu 2012. V letech 2004 – 2015 mj. zasedal v řídícím výboru Petrohradského dialogu, kde byl spolu-koordinátorem pracovní skupiny Future Workshop. Od roku 2012 je projektovým manažerem Německo-ruského fóra a projektu Společný prostor Lisabon-Vladivostok (s Ulfem Schneiderem). Je členem ruského diskusního klubu Valdaj a ukrajinské sítě Jalta Evropská strategie. Od roku 2014 je členem poradního sboru Svazu ruského podnikání v Německu. V roce 2015 se stal konzultantem pro záležitosti EU v Gazpromu (v Bruselu).

Je autorem mnoha knih o Rusku, včetně biografie M. S. Gorbačova (1985) a V. V. Putina (2000) a je pravidelně přítomen v denních médiích. Jeho několikaletá asistence v úspěšném úsilí Hanse-Dietricha Genschera o propuštění Michaila Chodorkovského (v prosinci 2013) se mi jeví potvrzením kvalitních diplomatických schopností. V roce 2003 byl vyznamenán Federálním křížem za zásluhy. Je čestným profesorem Moskevského státního institutu mezinárodních vztahů (MGIMO) a Moskevské ekonomické školy. V roce 2019 obdržel Řád přátelství Ruské federace. V květnu 2012, v novinách Komsomolskaja Pravda, se objevil široce diskutovaný rozhovor, který vyvolal kontroverzní reakce. Uvádím tři citáty, s jejichž obsahem v podstatě souhlasím: 1) Američané amputovali mozek Němců. 2) Němci podlehli morální síle Izraele, protože holocaust se jim neustále vtírá pod nos. 3) Západ se chová jako Sovětský svaz.

Heinz Eggert (1946) je teolog a politik. V letech 1991 až 1995 byl saským ministrem vnitra a v letech 1994 až 2009 poslancem Saského zemského sněmu. Po vyučení u Deutsche Reichsbahn pracoval jako signalista a dispečer. Vzhledem k protestu v roce 1968 proti invazi vojsk Varšavské smlouvy nesměl pracovat na pohraniční stanici Warnemünde. Proto se rozhodl studovat evangelickou luteránskou teologii na univerzitě v Rostocku (1969 – 1974). Po vysvěcení pracoval v Oybinu a byl studentským pastorem v Žitavě. Jeho farní byt byl místem setkávání lidí, kteří měli problémy s politickým systémem. Pro zajímavost uvádím, že během této doby bylo přiděleno až 67 zaměstnanců Státní bezpečnosti, aby ho špehovali. Ve fázi revoluce v NDR se angažoval jako člen Nového fóra a účastnil se kulatého stolu.

Během našeho včerejšího setkání jsme mimo jiné narazili na pro nás oba osudové události šedesátého osmého roku a kladli si otázky, které neztratily na aktualitě: Za jaké hodnoty vyšli demonstranti v 1968 do ulic? Riskovali své životy nebo životní osnovy? A je možné žít ve společnosti bez hodnot, etiky a morálky, kde se lidskost hroutí, kde se lidé nejdříve nechají podmanit, aby se posléze mohli prodat či zaprodat, podobně jako je tomu dnes? Shodli jsme se na skutečnosti vyplývající ze životní zkušenosti: Nikdy nemáme všechny správné odpovědi na všechny otázky k dispozici. Každý si musí odpovědět sám. Někdy je možné se i zeptat těch správných lidí. Problém je v tom, kdo a kde jsou ti správní lidé, a jak je hledat v demokracii ve stavu klinické smrti.

Protože nikdy v našem životě nebyla doba tak politicky i soukromě tak vzrušující jako ta dnešní a skutečnost, že politické podmínky podléhají neustálým změnám a pravdu nelze vždy politicky korektně pojmenovat, rozhodli jsme se pokusit se společně přenést alespoň část našich zkušeností, zamyšlení, besed a rozhovorů do veřejného prostoru i v české kotlině, nehledě na všechna rizika, podaří-li se najít platformu.

Každý, kdo zažil dobu 1968, 1989, 2014 a 2020, vědomě a zodpovědně se pokusil ovlivnit její podobu, by měl mít možnost počítat s bonusem let života. Víme, že bonus nebude sloužit pro zvýšení důchodu, ale obohatí fond životních zkušeností mladší generace, politiků a historii. Ta se skládá z osobních příběhů. V závěru příspěvku si proto dovoluji připomenout čtyři, z nichž dva se pokusím zveřejnit na webu Institut české levice: 1) V němčině: SPANNENDE ZEITEN, September 1989 bis Oktober 1990 (Neúspěch není nic špatného, špatné je, nepokusit se). 2) V češtině: Pražské jaro - neboli mé politické procitnutí. Ve spojení s Pražským jarem se nachází i setkání Heinze s nebožtíkem Václavem Havlem. Na jeho otázky: Proč mně lidé nemají rádi? Chceme zavést demokracii, ale občané ji nechtějí, co dělat? Havel dostal od Heinze v osobním setkání v roce 1976 odpověď: Protože jim nerozumíte.

Třetí příběh se týká připomínky o finanční pomoc pro organizátora koncertu. Heinz použil a výtečně formuloval obsah jedné pohádky Lva N. Tolstého. Přesně ve smyslu modifikované politiky ministerstva kultury SRN, které se snaží nebojkotovat ruské umění a literaturu a ochránit ji před prezidentem Putinem! To se mi jeví jako symptom schizofrenie a jako něco, co patří k době a není v dnešní Praze ani ve spojení s Z českých luhů a hájů představitelné.

Čtvrtý příběh, přestože je starý, plně odpovídá současné době. Byl příčinou pro Heinze Eggerta rezignovat na funkci ministra vnitra a na své stranické funkce 10. července 1995 při zachování svého mandátu v zemském sněmu. Premiér Kurt Biedenkopf (1930-2021), který nechal obvinění vyšetřit nezávislým soudcem, litoval rezignace a řekl, že Eggert se bohužel stal obětí nechvalně známé intriky. V prosinci 1995 Heinz Eggert vyhrál soudní spor proti svému bývalému tiskovému mluvčímu Schönherrovi u zemského soudu v Drážďanech a může i nadále tvrdit: Můj bývalý tiskový mluvčí Detlef Schönherr je arogantní, byl líný a vždy mi lhal. Potvrdil se smysl aktualizovaného přísloví: Lež může mít krátké i dlouhé nohy, přesto daleko neuteče. Souhlasu netřeba.

Jan Campbell


Koalice SPOLU podpořila tři kandidáty na post prezidenta republiky. Koho byste podpořili vy?