Svátek má: Mikuláš

Komentáře

Jiří Valenta

člen Zastupitelstva Plzeňského kraje

Lidovci, nutkání revanše a jejich historická slepota

Lidovci se v předvolebním boji za další vládní angažmá skutečně neštítí již ničeho.

Poslanec Marian Jurečka, dříve zcela neviditelný a neschopný ministr zemědělství v Sobotkově vládě, předvolebně „září“ v jejich čele. Nyní ho napadlo, nejspíše, aby ještě více znesvářil a rozdělil již tak rozdělenou českou společnost, že by se mohly také snížit důchody lidem, kteří před majetkově – politickým převratem v roce 1989 působili ve vládě, Ústředním výboru KSČ, ať již jako členové či zaměstnanci, nebo např. pracovníkům ve zpravodajských službách.
    
Jurečka svůj ideologický přílepek, jehož inspirací bylo nejspíše Slovensko, a který by měl zamezit započítávání doby výkonu uváděných prací do celkové doby pojištění, vtělil do vládní předlohy, která by jinak měla od ledna přidat našim důchodcům, nad rámec zákonné valorizace, tři sta korun. Je více než trapné, jak se snaží někteří apologeti nehumánního kapitalismu, již bez jakýchkoliv skrupulí, kastovat občany podle jejich politického přesvědčení. Ano, až takto daleko jsme dospěli s „pravdou a láskou“, nad kterou „lež a nenávist skutečně“ v lidoveckém pojetí skutečně vítězí.
   
Ostatně revanš v cizím žoldu, bezbřehá touha po jakési odplatě některým skupinám český občanů, je lidovcům skutečně vlastní dlouhodobě. Ať se již jednalo o legalizovanou zlodějnu části státního majetku, jinak řečeno „církevní restituce“, či explicitní i faktickou podporu takovému obskurnímu spolku jako je sudetoněmecký Landsmannschaft .



Profilující vlastností lidovců je, a to nejen dle mnohých politologů, oportunismus, který tato partaj vyjevuje od svého vzniku, po celou dobu své existence, snaha vyjít s každým, být u všeho, je ale tak předurčuje pouze do role nevěrohodného amorálního subjektu, který místo stálého vyvolávání společenského nesváru, by měl spíše sedět tiše v koutku pravicové části politického spektra a modlit se, aby občané na jejich dosavadní politickou angažovanost raději zapomněli. Vždy ani o jejich servilitě s předlistopadovým režimem se nedá vůbec pochybovat!
    
Lidovcům, však chybí, a to na rozdíl od výše oportunismu, prostá objektivita. Nepochopitelná adorace paktu NATO jejich představiteli, kteří jinde z tribun halasně brojí proti válce, jim zamezuje efektivně přemýšlet v jakýchkoliv širších souvislostech. Populisticky snižovat důchody ideologicky vybraným kategoriím českých seniorů na principu jakési kolektivní viny, řadit je do jakýchsi segregačních lustračních seznamů, by jim sice určitě šlo, ale zametat před vlastním prahem, to již nikoliv!
    
Ale vraťme se, alespoň ilustračně, k paktu NATO, který lidovci tak „zbožně“ uctívají. Válečný zločinec Adolf Heusinger, vedoucí Operationsabteilung, šéf Hitlerova štábu a plánovač nacistických agresivních invazí do Polska či Francie byl předsedou Vojenského výboru NATO v šedesátých letech. Generál Hans Speidel, nadšený fašista, účastník invaze do Francie, byl ještě v polovině 60. let vrchním velitelem pozemních sil NATO ve střední Evropě. Johann von Kielmansegg, důstojník generálního štábu na Vrchním velení Wehrmachtu byl také náčelníkem spojeneckých sil NATO střední Evropy. Ernst Ferber, vedoucí organizačního oddělení Wehrmachtu, nositel Železného kříže, byl v polovině 70. let velitelem v NATO ve střední Evropě. Karl Schnell, velitel generálního štábu obrněného sboru nebo Franz Joseph Schultze, náčelník 3. baterie Flak Storm Regiment, nositel Rytířského kříže, Ferdinand von Senger und Etterlin, pobočník vrchního velitele Wehrmachtu, nositel německého kříže ve zlatě, byli další velitelé Spojeneckých sil NATO, a to dokonce až do poloviny 80. let.
    
Obdobný personální základ měl při svém vzniku i Landsmannschaft, o jehož „čistých“ úmyslech nás, za účasti tehdejšího ministra kultury Hermana, z KDU-ČSL, ujistil i spolkový ministr vnitra Seehofer, když řekl: “Historie sudetských Němců však bude vyvážená tehdy, až sudetoněmecký den oslavíme v Česku“!

Jiří Valenta