Po třech po sobě jdoucích kolech diskusí mezi Spojenými státy, Evropou a Ruskem jsou strany v probíhajícím sporu o Ukrajinu tak daleko, jako když rozhovory začaly. Moskva trvá na tom, že Ukrajina, soused a bývalá sovětská republika, za žádných okolností nemůže vstoupit do NATO (mimo jiné požadavky). USA a jejich spojenci v NATO odmítají postoj Ruska a stejně tak trvají na tom, že Ukrajina má suverénní právo činit vlastní zahraničněpolitická rozhodnutí.

Politika otevřených dveří, která umožňuje členům NATO přizvat jakýkoli evropský stát do aliance na základě jednomyslného souhlasu, je jádrem sporu. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg nazývá politiku otevřených dveří „základním principem“, který nelze vyjednat pod hlavní ruské zbraně. Někteří bývalí američtí diplomaté tvrdili , že skutečnost, že rozšíření NATO je v této fázi dokonce tématem, je pro Kreml diplomatickou výhrou. Člověk s tím nemusí souhlasit, aby s ním mohl sympatizovat.

Zaprvé praktické: NATO je příliš velké. Od roku 1997 se velikost organizace téměř zdvojnásobila, často přijímající země, které jsou malé, geopoliticky bezvýznamné nebo neschopné skutečně splnit směrnice aliance o výdajích na obranu (podle odhadů NATO splnila letos své závazky v oblasti výdajů pouze jedna třetina členů aliance). Předchozí kola rozšíření, zejména v posledních několika letech, měla jen málo společného s kvalifikací nebo schopností potenciálního člena přispívat k bezpečnosti severoatlantické oblasti. Poslední členové NATO, Černá Hora v roce 2017 a Severní Makedonie v roce 2020, mají společný HDP přibližně poloviční než celá vermontská ekonomika a celkový počet obyvatel sotva odpovídá velikosti Brooklynu. Na základě údajů CIA se Černá Hora a Severní Makedonie mohou pochlubit dohromady 9 500 vojáky v aktivní službě.

Za třetí, rozšiřování NATO s sebou nese značný stupeň rizika pro Spojené státy. Představitelé Washingtonu tradičně považují spojenectví za čistý přínos. Čím více aliancí USA vlastní, logika jde, tím bezpečnější a silnější USA budou. Jak napsali ministr zahraničí Antony Blinken a ministr obrany Lloyd Austin v op-ed z března 2021. „Naše aliance jsou tím, co naše armáda nazývá 'multiplikátory síly'. Jsme schopni s nimi dosáhnout mnohem více, než bychom dokázali bez nich. Pokud jsou však titíž spojenci slabí, závislí nebo nemají zájem skutečně přispívat k tomu, aby byla aliance odolná, stanou se bezpečnostní zátěží, nikoli aktivem.“

Nejvíce to zasáhne USA, které se přihlásily k ochraně desítek zemí po celém světě. Postupem času mohou takové obranné závazky negativně ovlivnit rozmístění americké armády, atrofovat celkové zdraví americké armády a odvést pozornost Washingtonu od jiných bezpečnostních priorit. Je mnohem těžší investovat do indicko-pacifické strategie, když se očekává, že k obraně evropského kontinentu přijdou také desítky tisíc amerických sil. Čím déle bude rozšiřování NATO americkou politikou, tím je pravděpodobnější, že se USA budou dále rozšiřovat.

Nechat na stole možnost rozšíření NATO je v současnosti chybná politika. V případě Ukrajiny je to medvědí služba. Ukrajinské politické vedení jasně věří, že začlenění do aliance je jeho nejlepší cestou, jak udržet mocnější Rusko pod kontrolou. Nikdo však vážně nevěří, že Ukrajina bude v brzké době na cestě ke členství (nehledě na Bukurešťskou deklaraci z roku 2008, která slibovala členství Kyjeva v budoucnu), nebo že je dokonce slušným kandidátem. Představitelé USA a NATO však nechávají dveře pootevřené, jako by to byl legitimní návrh, a dávají Ukrajině naději, že jednoho dne bude nakonec v alianci vítána s otevřenou náručí – dokonalý příklad morálního hazardu.